ŠANSON - věc veřejná

Krátce po vpádu vojsk Varšavské smlouvy do tehdejší ČSSR se sešli (v abecedním pořadí):

• Alena Havlíčková – zpěvačka a herečka
• Jaroslav Jakoubek – skladatel a textař
• Milan Jíra – skladatel a klavírista
• Rudolf Pellar – herec, zpěvák a překladatel

a usoudili, že by se mělo něco dělat, nejspíš to, co každý z nich umí, může a chce.
Vznikl pořad s kuriózním avšak příznačným názvem, převzatým z jedné firemní tabule - OPRAVNA DUŠÍ. První představení bylo 21. února 1969 a kromě jmenovaných vystoupila také zpěvačka a herečka Hana Talpová a redaktor Míla Pátek. Ukázalo se, že šanson, který má v sobě stopy jazzu, lidovky, “vážné hudby“ folkloru, rocku a kdovíčeho ještě, se moc dobře pojí nejen třeba s básničkou, monologem, povídkou nebo aforismem, ale třeba i s politickým komentářem.

K zakladatelské skupině se brzy přidali další, např. Ljuba Hermanová, herec Jan Faltýnek, prozaik Vilém Hejl, bývalý učitel a později redaktor, spisovatel a humorista Jaroslav Vedral, Karel Kyncl, Vladimír Škutina, Jaroslav Jírů, komentátor a textař Jan Petránek, Karel Trinkiewitz… jen výčet jmen by zaplnil stránku – ještě o některých dalších uslyšíme.

Záměr i podoba programů do jisté míry vycházely z rozhlasového pořadu „Písničky s telefonem“, který byl velmi populární koncem šedesátých let a v němž se střídaly písničky (s přiléhavým obsahem) s živými telefonáty výrazným osobnostem veřejného života.

Pro „nepamětníky“ třeba dodat, že tehdy – v době normalizace – nestačilo udělat program, najmout sál a hrát. Bylo nezbytné mít svého pořadatele, přijatelného pro režim, který ručil za politickou nezávadnost programu. Materiály se musely zadávat ke schválení, na představení chodili příslušní fízlové atd. – raději nevzpomínat. Nám bylo od samého počátku jasné, že riskujeme a že to riziko bude mít smysl pouze tehdy, budeme-li nejen „proti něčemu“, ale především „pro něco“ – např. pro svobodu, slušnost, ducha, vtip a toleranci.

Důsledkem byly samozřejmě potíže. Pořadatelů jsme měli postupně asi 8, “pracovišť“ zhruba 14, byly i pokusy kriminalizovat činnost skupiny pod záminkou daňových úniků, výslechy, výpovědi ze zaměstnání, zákazy umělecké činnosti atd. Naši spřátelení novináři se nakonec už nemohli na jevišti objevovat vůbec, takže přišli na řadu herci. Od těch nejvýznamnějších až po začínající – od Josefa Kemra, Otakara Brouska či Petra Haničince až po posluchače MU a konzervatoře. Stojí i za zmínku že „u nás“ začínali např. i bratři Ebenové či Přemysl Rut.

Nejdéle ovšem „vydržela“ Jiřina Jirásková a zejména Ilja Racek a Libuše Švormová. Oba posledně jmenovaní jsou našimi kmenovými členy dodnes. 38 let je dlouhá doba, takže někteří už naši partu opustili a nastoupili onu cestu, která čeká posléze každého z nás. Nelze zapomenout na Ljubu Hermanovou, Jana Faltýnka, Jaroslava Vedrala, Jaroslava Jakoubka, Viléma Hejla, Karla Kyncla, Vladimíra Škutinu, Mílu Pátka…

Přišli ovšem noví. Především studenti Aleny Havlíčkové, Rudolfa Pellara a Milana Jíry z Pražské konzervatoře – kam se jmenovaní nakonec dostali, když normalizace poněkud zvetšela. Za všechny jenom ti, kteří se osvědčili dlouhodobě – především Filip Sychra, Tereza Duchková, občas i Jana Kubátová z Plzeňského divadla… Objevili se i hosté, jako třeba Lenka Filipová-Kudelová z Brna, Radůza či Zdenka Lorencová. Z některých se stali hosté stálí a vítaní, jako třeba Jana Rychterová či Dana Matějková a věřme, že budou přibývat další.

Zásadní přelom přišel pochopitelně v roce 1989. Už pár měsíců před listopadem bylo zřejmé, že komunistické totalitě dochází dech. Její představitelé se pokoušeli manévrovat, začali se tvářit „milostivě“ a vstřícně a my jsme toho využívali v prezentaci stále odvážnějších textů, uváděním dříve proskribovaných autorů a posléze i přítomností „prokletých“ účinkujících na jevišti. Poslední „normalizované“ představení se konalo 15. listopadu 1989 v tehdejším Divadle hudby na Václavském náměstí. Tamtéž jsme se potom objevili až 25. ledna 1990, plni opojení i starostí. Proč starostí? Očekávali jsme, že s nesvobodou vymizí i smysl naší činnosti a to zcela přirozeně. V prvních týdnech a měsících to opravdu tak vypadalo. Lidé prostě měli jiné zájmy, jiné radosti i strasti. Ale přišlo příjemné překvapení. Obecenstvo se začalo vracet a my jsme měli – snad oprávněně – pocit, že naše kredo (to o svobodě, slušnosti, duchu, vtipu a toleranci) mělo a má své opodstatnění. V prvním období jsme dokonce hráli 2x měsíčně, ale pak jsme k té měsíční pauze vrátili. Protože jsme si ani v nových podmínkách nechtěli hrát na podnikatele, vědouce, že k tomu nemáme talent, obrátili jsme se na svého prapůvodního pořadatele, což byl kdysi Svaz českých skladatelů, po listopadu přeměněný na Asociaci hudebních umělců a vědců, a ta nás nyní pořádá a organizačně se o nás stará.

Jsme rádi, že je stále pro koho zpívat a povídat, že náš žánr – šanson, chápaný po jakoubkovsku jako „písnička vo něčom“ žije a protože taky stárneme, hledáme nové talenty. Mladé (nebo aspoň mladší) lidi, kteří jsou schopni a ochotni riskovat, že možná nebudou mít na Mercedes či BMW, vilu s dvěma vyhřívanými bazény a každoroční dovolenou v Tramtárii, ale že budou dělat solidní kumšt pro chytré lidi, mají-li ovšem talent a chuť tvrdě pracovat.